Panelem ke svobodě. Architekti versus režimy. Na panelu si sedím. Asanační panel-story. I tak by se dala nazvat reflexe dalšího festivalového představení uvedeného na jevišti Klicperova divadla. Do Hradce Králové přijel soubor Divadla na zábradlí s inscenací Havlovy Asanace v režii Davida Czesaného.

Středověký hradní sál ve věži tyčící se nad městem určeným k asanaci obléhá projekční architektonický závod. Pod vedením hlavního architekta Bergmana (Ota Ornest) se architekti sklánějí nad sádrovou maketou Pražského hradu, v jehož podhradí již stojí namísto historických budov panelové domy. Třímajíce v rukou hliníkové ešusy usedají na bílé stoličky, makety jednotlivých panelových bytovek, a intenzivní hovor na téma smyslu jejich urbanistických vizí pro podhradní obyvatele utínají vždy s náhlým příchodem tajemníka (Ondřej Mataj), jediného zástupce výkonné moci. Nebezpečí tajemníkova nastraženého ucha vytváří na scéně tlak, atmosféru strachu, kterou v rychlém dramatickém sledu nahradí uvolnění a svoboda takřka střihem. Tak si divák může zrekapitulovat poúnorové československé dějiny až do doby předlistopadové, kdy Václav Havel hru napsal (1987).

Doba tání střídá tuhnutí s důsledností časové smyčky. Hradní žalář opouštějí protestující zástupci lidu, aby se tam vzápětí zase vrátili. Asanační program podhradí je ne-realizován právě tak, jak si to přeje ten který kontrolor rozkvetlého pražského jara (Pavel Liška) či normalizačního opojení a uvolnění (Miloslav Mejzlík).

Ty největší dramatické konflikty se však odehrávají na bázi osobních vztahů osazenstva kanceláře. Je to tragikomická podívaná o potřebách intelektu i pudu. Sekretářka (Natálie Řehořová) ač jí nadbíhá architekt Ulč (Ivan Lupták), je zamilována do kolegy Alberta (Ondřej Veselý), ten je naopak fascinovaně zaujat starší Luisou (Kristina Maděričová). Tu si však vždy přivine k sobě svými neúnavnými sebelítostivými řečmi její manžel Bergman. Hlavím pozorovatelem toho všeho je postava Kuzmy Plechanova (Igor Chmela), prokletý hudebník, dlouholetý nenápadný obdivovatel Luisy, melancholik drtící klapky elektrického piana přehozeného kolem krku. Jeho doménou jsou teskné, a přeci drsné kytarové tóny (hudba Ivan Acher). Ti, kteří sleví ze svých ideálů, žijí dál, ti, kteří ne, ti bez pudu sebezáchovy... skáčí z opevnění.

Havlův text je politický sám o sobě a k současnosti odkazuje prostřednictvím diváka a jeho vnímání reality. K čemuž také záměrně navádějí takové detaily inscenace, jakými jsou: obraz Pražského hradu zavěšený ve zlatém rámu (možná zbytečně doslovný, ale v hradeckém prostředí odkazuje k problematické lokaci přesně a patrioticky zodpovědně), automat na kávu či bezpečností rám namísto hlavních vchodových dveří. Tyto detaily fungují celkem dobře bez jejich racionálního pojímání, například pomáhají až rituálně cyklicky rytmizovat představení, stejně jako tajemníkovo „nenápadné“ kradení per z kapes nově příchozích zástupců nespokojeného lidu z podhradí.

Vrcholem první části představení je rej masek architektonických staveb; začíná příchodem pařížského Centre Pompidou, následuje několik méně identifikovatelných objektů, Opera v Sydney a vřavu uzavírá národní knihovna Jana Kaplického. Ačkoliv je sled dosti překotný, stačí na to, aby evokoval řadu úvah o stavu současného českého myšlení o architektuře a především o urbanismu a celé nejen městské správě.

Autorovy repliky v současném společenském kontextu vyznívají jako úsměvné naivní žvásty, tím hůř že z úst postavy Bargamana, charakterem opatrnické. „Hlavní ale je, že všichni budeme dělat to, co chceme, a ne to, co je nám vnuceno,“ se zapálením pro svobodu pronáší hlavní architekt. Proč není projekt Kaplického knihovny v „atmosféře svobodné diskuse“ realizován? Pokrčíme také dnes rameny jako architektka Macourková (Natálie Drabiščáková) při každé příležitosti vyjádřit svůj vlastní názor a čas poplyne dál?

Asanace je zdařilou inscenací, která ukazuje stálost lidských charakterů (někdy spíše typů) navzdory režimům, rozpornost lidského jednání a promluv, ale zároveň nenápadně vyzývá k panelové diskusi, například na téma současné podoby hlavního města a postoje jeho obyvatel k němu. Je dramaturgicky aktuální ve vztahu k minulosti i k přítomnosti a podobně ozdravná jako výstava Pražská panelová sídliště aktuálně probíhající v Sále architektů na Staroměstské radnici. S následným představením Nepřítele lidu Činoherního studia vytvořila Asanace milý festivalový katarsní večer.

Komentáře k článku

Nový komentář