Vycpané rozkroky, výtka společnosti i víra v lásku

Klasická francouzská komedie Pierra-Augustina Carona de Beaumarchaise Figarova svatba je hrou, jež kritizovala dobovou společnost a vysmívala se jí, čímž si, v čase svého vzniku, vysloužila zákaz uvádění. Není překvapením, že se objevuje na jevišti právě v dnešní době. David Drábek navíc razantně zasahuje do textu. Ve snaze o udržení jisté aktuálnosti a autorovy ostrosti a břitké kritiky připisuje režisér celou jednu dějovou linii, apelativní monology a zcizováky, kterými upozorňuje ne na politickou situaci, jak se zprvu může zdát, ale na mravní pokles v lidském myšlení, způsob života, na změnu hodnot a chování. Svébytný dramaturgicko-režijní vklad však v rámci celého konceptu působí poměrně násilně.

Základem inscenace zůstává původní text, situace a postavy se ale zesoučasňují. Také každý z herců si přizpůsobil roli podle své přirozenosti, což je nejvýraznější např. u postavy Fanynky (Marta Zaoralová), Cherubína (Miroslav Zavičár) či u samotného hraběte (Jiří Zapletal). Fanynka není malou dívkou, ale ženou, pravděpodobně zklamanou zkušeností s láskou. Cherubín není pubertálním mladíčkem, ale naopak zesmutnělým postarším mužem. Hrabě je obyčejný nestoudník a spíše komická karikaturka. Herecké stránce inscenace se nedá prakticky nic vytknout, dokonce i představitel malého Amorka zvládl svou roli velice zdárně.

Mezi další klady Figarovy svatby se bezpochyby řadí výtvarná a hudební složka. Barevná scénografie i kostýmy jsou stěžejní oporou celkové stylizace. Jsou vtipné, výstižné a zároveň jednoduše krásné. Problémem se stává přílišné upozorňování na rekvizity či jednotlivé části kostýmu. Třeba rádoby legrační repliky, týkající se vycpaných rozkroků či krinolína (v jejíchž útrobách se ztrácejí psi, věci i lidé), díky které herečka nemůže projít dveřmi čelně. Stejně nevkusné je dvojí paroží, na němž později visí spodní prádlo. Tohle mělo být ono závěrečné láskyplné poselství a naděje?

Hlavní nesnází inscenace se tak stává především dramaturgie. David Drábek vložil do děje spolu s trojicí andělů pochybnosti o nejstarší a nejzákladnější potřebě živých bytostí. Existuje láska? Má cenu lidem pomáhat nebo Amorovy šípy nemohou prostřelit lidský štít lhostejnosti? Není lepší vyplýtvat šípy lásky na hermafroditní šneky? A především, jak proboha vysvětlit malému Amorkovi, že má cenu ponoukávat kouzelným lukem bytosti k lásce, když vidí, jak se lidé k sobě chovají, opovrhují sebou navzájem. Stejně tak upadá do deprese Amora (Isabela Smečková Bencová), jež odříkává současnou procentuální statistiku rozvodů, svateb, nevěr či počtu svobodných lidí. A tak se velký Amor (Jakub Tvrdík) stává andělem naděje a snaží se přesvědčit svou rodinu, publikum i sám sebe o tom, že naše společnost je možná prohnilá, avšak ne ztracená. Žene se za ideou, že láska přeci jenom existuje a má smysl v ní věřit.

Stejnou emocionální sprchou zchladí diváky samotný Figaro (Jakub Dvořák). Zklamán a bez víry apeluje na diváky ohledně výchovy vlastních dětí, promlouvá jim do duše ohledně morálky, korupce, politické situace, ohledně nicnedělání a smíření se s aktuálním stavem. Monolog je drzý, trefný, peprný. Připomíná onu buřičskou povahu Beaumarchaise. Nějakým způsobem diváka nejspíš zasáhne, donutí k zamyšlení, ale nezapadá absolutně do celkové koncepce, stejně jako výše zmíněný výčet partnerských statistik. O něco jemnější je monolog opilé zahradnice Antonie (Lenka Loubalová) o její samotě, o zesnulém muži a o zoufalství, které pramení z osamělosti. Na konci ovšem přece jen ona osudná naděje přetrvá, malý Amorek přestane střílet hlemýždě a zaměří se na lidi. Šťastná je nejen andělská rodina, ale i zbylé postavy.

Figarova svatba v sobě skrývá spoustu kladů i záporů, dojem je proto značně rozporuplný. Inscenaci tvoří jakoby pomyslné puzzle ‒ některé dílky k sobě nepasují, avšak ve výsledku i přes tyto mezery je možné obrázek poskládat. Místy se ale moc tlačí na pilu. Proč do komedie přidávat ještě o něco „komičtější“ prvky? Laciné a prvoplánovité vtípky na diváky působí trapně. Např. když hrabě slézá k prvním řadám a svůj vyboulený rozkrok tlačí až před obličej diváka nebo zcizováky, např. když Pavlína Štorková (Zuzanka) říká, že je dobrá herečka, že byla nominovaná na cenu Thálie, nebo když Jiří Zapletal (hrabě) podotkne, že je pouze herec, že jeho intimní místa jsou vycpaná. Nebo i to je naopak důmyslně promyšlený detail dodržující samotnou podstatu textu a naschvál popouzející diváka? Narážejí tvůrci na současnou kulturní situaci a vysmívají se publiku, že si čím dál více vystačí s lacinou zábavou?

Komentáře k článku

Nový komentář