Budík 6:00. 10 stupňů Celsia. Zuby 3 minuty. Voda 100 stupňů. Rychlík č. 927. Odjezd 7:23, příjezd 8:37. 62 kilometrů. Jirka Jelínek ostříhaný na 0,5 mm. Autobus č. 98. Odjezd 10:15, příjezd 12:15. Sedadlo č. 63. Jízdenka č. 6025116851. Rozhlasová stanice č. 3. 132 kilometrů. Nástupiště č. 26. 4,90 Eur. Odjezd 13:00, příjezd 14:15. 92 kilometrů. Divadelná Nitra 21. - 26. 9. 2012. 1,5 kilometru po festivalovém městě. 12 vstupenek. Blíže nespecifikované množství starých známých tváří. Pokoj č. 213. 1. den. 3 představení. řada č. 12, sedadlo č. 8. Exitus. (celý článek)

Až proustovskou meditaci připravila režisérka Anna Petrželková se svým týmem na bázi životního příběhu celoživotního programového outsidera a talentovaného fotografa Miroslava Tichého. Tichý Tarzan brněnské Husy na provázku patřil k vrcholům české části festivalu. Šmírák Tichý, kuriózní fotograf z Kyjova, se proslavil krátce před svou smrtí, na svou tvorbu i pozdní slávu měl ovšem značně střízlivý náhled – jako na všechno po celý život. (celý článek)

Poslední festivalový den hlavní části programu probíhala v klubu Komorního divadla jako již tradičně debata, ve které se umělci, tvůrci a kritici mohli ve svých úvahách vracet ke konkrétním inscenacím, či se bavit o divadle, potažmo kultuře, v obecných rovinách. Přepadla mě touha samotáře, a tak jsem se rozhodla se debaty nezúčastnit a raději si v klidu tento dvacátý ročník zhodnotit sama pro sebe. (celý článek)

Celý sál propojuje jednota. Všechny lidi tu propojuje zvláštní jednota (tedy až na ty, co jsou ze Slovenska či nedej bože z Azerbajdžánu), spíše sounáležitost, kterou bychom si měli zachovat, i když představení skončí a my půjdeme domů. Je potřeba chránit základní morální hodnoty a národ, národ především, vždy a na prvním místě. Musíme se společně vzepřít všemu, co by mu mohlo uškodit. Společně...ale bohatý Žid teď chce nějakou ženu s velkými ňadry a to je důležitější. Je velmi bohatý, a tak si může dovolit ženu s velkými ňadry, která bude hladit, a přitom jí rozbije obličej pěstí. (celý článek)

Pokusit se na divadlo převést film Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky je složitějším úkolem, než by se mohlo na první pohled zdát. Dílo oplývá zřetelnou divadelností prostředí, kostýmů, zvuků, leč vypořádat se s minimalistickým a precizním herectvím Bergmanových div, to je kumšt. (celý článek)

Zatímco festivaloví hosté se již druhý den namísto na panáka zvali na vaječný likér či rumové pralinky, postavy v inscenacích směle popíjely alkohol – tedy alespoň v rámci divadelní miméze předstírali, že tento mok pijí. Některé inscenace tak získaly nové roviny vnímání, kterých by se běžný divák za normální situace tak výrazně nepovšimnul. Například když si Ivan Trojan coby Bůh v Ucpaném systému stěžuje, že by se lidem zavděčil snad jedině tehdy, kdyby jezdil s pojízdnou palírnou a nebo když v inscenaci Tichý Tarzan hlavní postava popíjí rum. (celý článek)

Simulante Bande je inscenace tvůrčí skupiny VerTeDance se čtyřmi protagonisty; jedním mužem a třemi dívkami, z čehož dvě jsou handicapované. Samotné složení protagonistů by nabízelo předvídatelné téma – jak spolu žít. To částečně celou choreografii protíná, ale není to to nejdůležitější. Simulante Bande nabízí něco víc. Rozkrývá poznávání svého těla formou hry, která celý pohled na tělesný handicap odlehčuje. (celý článek)

Režisér Guy Cassiers staví jediného performera (Dirk Roofthooft) jako středobod inscenace Sunken Red inspirované autobiografickým románem nizozemského spisovatele Jeroena Brouwerse. Přestože se vypravěč příběhu vnímá jako ten, kdo se neměl od koho učit citům a brání se jim jak jen může, jeho intimní zpověď jich nemůže být zbavena. Provází jej stavy úzkosti, prochází skepsí, má nechuť k životu, je jím unavený, touží neexistovat, nebýt. (celý článek)

V páteční dopoledne se na dětském představení Budulínek sešli vesměs dospěláci. Dětí bylo věru poskrovnu, což ovšem nikterak neznamenalo, že by pohádka nenašla cílového diváka. Ba naopak. S přibývajícími fórky a vtípky, aktualizacemi z dospěláckého života, Budulínkovi a zejména jeho rockovým prarodičům fandilo celé osazenstvo Studia Komorního divadla. Jak už tomu v Plzni bývá, příjemná dětská loutkárna či pohádkárna mnohé zaujala víc, než dopředu deklarované a očekávané večerní festivalové triumfy. (celý článek)

Divadelní festivaly a s nimi spjaté zpravodajství s sebou imanentně nese minimálně jednu neodlučitelnou pravidelnost – v případě nutnosti zajistit organizačně příjem a odchod recenzí od redaktorů vždy nebude fungovat jedna z následujících položek: mobilní telefon, počítač, wifi. Pro plzeňský festival se stalo příznačné zoufalé a marné hledání wifi. Ne že by snad různá restaurační zařízení, hotelový pokoj či dokonce presscentrum nebyly vybaveny wifi pokrytím. Jsou. Jenže můj počítač není schopen vyhledat právě onu požadovanou, otevřenou síť. A tak zatímco kolem mě kolegové vesele surfují, já bezradně koukám na aktualizovaný seznam sítí, který obsahuje pouze zabezpečené položky, k nimž neznám hesla. (celý článek)