Inscenace Parchanti Kirilla Serebrennikova vychází z díla Zachara Prilepina. Ukazuje život tzv. parchantů (orig. „otmorozki“) narozených za rozpadu Sovětského svazu, kteří nyní vycházejí do ulic bojovat za lásku, svobodu a za vlast. Jevištní provedení ovšem po revolučnosti pouze klouže, jemně se o ni otírá a staví potěmkinovsky na odiv stereotypy, které nemají hloubku ani motivaci. (celý článek)

HAMLEt se jako učebnicový TEENager cítí být středobodem světa, kolem kterého se všechno točí, a s přecitlivělostí a vzdorem prožívá všechny své soukromé tragédie. Ocitá se ovšem brzy na šikmé ploše. Jak může mladý člověk v klidu dospívat v marastu, který ho obklopuje? A že toho na jednu hlavu není málo. „Ještě jednou mi nalije vodu do rukávu, tak ho fakt zabiju.“ Claudius (celý článek)

Lidská rozhodnutí jsou někdy výslednicí racionálních a emocionálních rozhodnutí, což u mě mělo za následek, že jsem na festival Divadlo dorazila až druhý festivalový den. Coby zlínská rodačka jsem vyhodnotila, že Kalibův zločin můžu v nedalekém Slováckém divadle Uherské Hradiště vidět téměř kdykoli. A přestože Čechovovu hru Ivanov mám velmi ráda, rozhodla jsem se setrvat o den déle v práci a netrávit cestou přes celou republiku středeční den, nýbrž čtvrteční ráno, dopoledne a poobědí. (celý článek)

Divadlo Józsefa Katony má dobrý zvuk po celé Evropě, i u nás se opakovaně hrála jejich slavná inscenace Semeloumězmizelsem na kafkovské motivy. Tamás Ascher v Katonově divadle před lety nastudoval Čechovova Ivanova - což je druhá vlajková loď souboru. Po osmi letech, kdy byl Ivanov na všech možných i nemožných festivalech, jeho pouť končí: derniéra byla právě na letošním plzeňském festivalu. (celý článek)

Inscenace Kalibův zločin diváka zaujme čistým estetickým zpracováním. Vesnický realismus na jevišti v režii J. A. Pitínského je především postmoderním dílem, které sjednocuje hudební, pohybové, mimické i herecké divadlo v symfonii. Herecký ansámbl Slováckého divadla opět dokazuje, že se umí naplno odevzdat vizi režiséra a ve svém projevu působí jako nadprůměrně sehraný soubor. (celý článek)

. Koncentrace odborníků na palubě tzv. „kritického autobusu“svádí člověka s představivostí domýšlet důsledky pro českou divadelní kulturu v případě zbloudění autobusu například v pomyslném Bermudském trojúhelníku mezi Prahou a Plzní. (celý článek)

Americký spisovatel a překladatel Peter Meineck a vedení divadla Aquila Theatre se společně rozhodli vytvořit adaptaci Euripidovy tragédie Herakles, která by vytvořila paralelu mezi antickým příběhem a současnou válečnou realitou, konkrétně s válečnými konflikty, ve kterých se v uplynulém půlstoletí angažovaly Spojené státy. (celý článek)

Jedním z vrcholů druhé poloviny festivalu Montpellier danse2012 byla inscenace snoubící tanec s novým cirkusem. Hlavními tvůrci a interprety zároveň jsou Camille Decourtye a Blaï Mateu Trias1. Mazút byl na festivalu jediným uměleckým počinem s výrazně cirkusovými prvky a je důkazem toho, že nový cirkus má v současném tanci naprosto zásadní místo. Tvůrci jím ukázali, že o hlubokých prožitcích dokážou srozumitelně promlouvat pohybem, akrobacií a s minimem slov. (celý článek)

Narodil se v Íránu roku 1974 a ve svých 14 letech emigroval do Norska. Jako první taneční žánry ho zaujaly pouliční hip hop a street jazz. Vystudoval choreografii na univerzitě v Oslu a začal se věnovat divadlu a vizuálnímu umění. V roce 2000 založil Impure Company, jejímž heslem je „umění = politika“, takže není potřeba dodávat, že Sharifi tvoří velmi angažované umění. (celý článek)

Radhouane el Meddeb a Thomas Lebrun vycházeli v tanečním sólu Sous leurs pieds, le paradis z prorokovy věty, o tom, že ráj se nachází pod chodidly matky, která v sobě ukrývá lásku, pokoru a respekt. Radhouane el Meddeb tančí celé představení na báseň Al Atlal (Ruiny) napsanou Ibrahimem Najim. (celý článek)