Divadlo Compania z Norska přivezlo na festival Apostrof autorské drama Adama Levina Justýna v rauši. I když je potřeba ocenit snahu o odlišení se od jiných norských amatérských souborů, jež si vybírají jednodušší žánry ke zpracování, téma, které si zvolili, je velice náročným a těžko zvládnutelným soustem. Části inscenace jsou leckdy až nevkusné a soubor se dopouští naprosto elementárních chyb. Neumí pracovat s dynamikou a nedokáže přizpůsobit náročnost textu svým podmínkám a schopnostem. (celý článek)

Pomocí akrobatické choreografie a stínového divadla ztvárnila Divadla DIOD a T.E.J.P. příběh o pouličním komediantu Zeppovi. Inscenace se místy tříští na jednotlivé obrazy – některé detaily jsou nedomyšlené a nepropracované, celku to však naštěstí příliš neublížilo. Režisér Jakub Škrdla se rozhodl využít princip „divadla na divadle“. Hned ze startu sledujeme rozcvičování se herců se scénářem „ZEPPO“ v rukou, hádání se o roli a následné spuštění oné hry. (celý článek)

Německé experimentální divadlo Thag se mezinárodní přehlídky Apostrof zúčastnilo s inscenací Die Stimme des Geliebten (v české verzi programu pojmenováno jako Zbytky lásky, v našem divadelním prostředí známější jako Lidský hlas). Monologický text Jeana Cocteaua uvedli ve vlastní adaptaci i s vlastní interpretací uzpůsobenou pro herečku Tagried Gneidieh. (celý článek)

Maďarské experimentální divadelní Studio Kompánia a Artus Studio ve svém díle Zapomenutá píseň mísí nejrůznější divadelní žánry. Ať už pohybové, čistě vizuální, loutkové nebo činoherní. To vše navíc propojuje s přesnou rytmikou a hrou na několik nástrojů i ne-nástrojů. Sehraní herci a hudebníci vytvořili nevšední podívanou, kterou rozesmáli i vyrazili dech. (celý článek)

Performance polského Divadla Jednego wersza neboli Divadlo jednoho verše přivezlo na pražský festival Apostrof inscenaci Placebo. Spousta nápaditých výtvarných prostředků postrádá spojitost či jednotnou formu. Stejně tak zapadla průměrná pohybová složka, kvůli čemuž se představení proměnilo ve složité hledání smyslu či tématu. Potemnělá scéna je rozdělena na tři pomyslné části. (celý článek)

Režisérka a choreografka Helene Weinzierl střídá v inscenaci esnes.n.on2 taneční choreografie s pantomimou, hranými a mluvenými pasážemi, které doplňuje o audiovizuální prvky reprodukované hudby a projekcí. Pro inscenaci své rakouské skupiny cieLaroque oslovila tři profesionální tanečníky, Slováky Yuri Korce a Vladislava Šoltyse a Španělku Vivianu Escalé. (celý článek)

Inscenaci Stereotyp otevírá promítání filmového dokumentu, který zachycuje pocity mladých herců z uskupení Theatroparty. I když se herectví neprofesionálně věnují teprve rok, už si osvojili ustálené fráze o tomto povolání. Zaznívá klasická stížnost, jak je těžké ho vykonávat, ale nejde se ho vzdát, protože člověka naplňuje a největší odměnou mu je, když sál tleská. Stereotypy semletí zombíci s bílými obličeji a černě zvýrazněnýma očima poté vstávají trhanými pohyby z podlahy. (celý článek)

Do Klicperova divadla zavítala slavná pětice z Rychnova nad Kněžnou se svými průšvihy a dobrodružstvími. V inscenaci se dostanou ke slovu nejen idylické vzpomínky na dětství, ale zároveň připomínka samotného autora a okolností, ve kterých byla kniha Bylo nás pět napsána. Spolu s oblíbenými příběhy Péti Bajzy přichází na konci vystřízlivění a pomyslná dospělost – zkrátka ne všechno může být pořád bezstarostné a veselé. (celý článek)

Donjuanovské, faustovské a ďábelské archetypy prošly časem a krajinami, využil jich nejeden spisovatel, básník, skladatel, výtvarník i filmový tvůrce, aby s výpůjčkou u Ch. D. Grabbeho našly své místo také u režiséra Jiřího Nekvasila a staly se součástí současného repertoáru Klicperova divadla, čímž dokázaly, že ve své stálosti a věčnosti mohou být trvale aktuální. (celý článek)

V Klicperově divadle Hradec Králové uvedli hru v česku oblíbeného autora Martina McDonagha Mrzák Inishmaanský v režii Jana Friče. Ve spolupráci s dramaturgyní Janou Slokovou hru trošku zkrátil, díky čemuž inscenace neztrácí tempo. Drsnou krajinu irského ostrova a obchod tetiček mrzáka Billyho postavil scénograf Nikola Tempír jako dřevěnou světnici obchodu, v němž jsou nakřivo zavěšené police, pult, židle a stůl – vše nese známky oprýskanosti, stáří a chudoby. (celý článek)