Decentně inscenované scénické čtení zápisu z hlavního líčení Václava Havla ze dne 21. února 1989 u Obvodního soudu v Praze 3, se kterým se na scéně brněnské Reduty představilo Divadlo na zábradlí, přináší hodnoty spíše faktografické než umělecké. Záznam procesu svou bizarností (ne)překvapivě konkuruje i dramatikovým nejpropracovanějším absurdním hrám. (celý článek)

Pražský kabaretní soubor Mimotaurus jistě nezačínal vystupovat po desáté večerní hodině náhodou. Pětice bardů přivezla kramářské písně vytěžené ze samého dna rybníčku lidských příběhů. Z bahnitých vrstev, v nichž se usazuje krev a smilstvo. Pokud možno, hodně krve a hodně smilstva. Nelekejte se ovšem, že jde o nějakou ortodoxní deathmetalovou kapelu. Naopak, místo hrubých riffů zní spíše šansonové motivy skrznaskrz této veselé partičky, která pod praporem nadsázky předvádí rozverné večerníčky pro dospělé. (celý článek)

Dvě židle, dva stoly s gumovým zeleně kostkovaným ubrusem, typickým výdobytkem 70. let. Dvě basy piva a dva účastníci rozhovoru. Vlevo za stolem Sládek (Tomáš Karger), vpravo Vaněk (Jan Potměšil). (celý článek)

Tři méně známé Havlovy aktovky, uvedené dvěma divadly v jedné budově Divadla na provázku. Na sklepní scéně se odehrálo scénické čtení prakticky nehraného textu Ela, Hela a stop pražského Divadla v Dlouhé. O čtyři patra výše se pak ve zkušebně odehrála koláž Motýla na anténě a Anděla strážného, zpracovaného studenty JAMU. Obě inscenace se nelišily jen polohou, ale i způsobem zpracování a hlavně kvalitou. (celý článek)

Seskupení Depresivní děti touží po penězích zvolilo pro svou inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti příznačné motto: „Všichni máme Havla rádi, ale málokdo mu rozumí.“ Váhám nad jeho záměrem: černý humor, nadsázka, obecná generalizující věta či snad naznačení, že Depresivní děti Havlovi rozumí? Pakliže nějaký smysl hry našly, zůstal důmyslně skryt za prázdnými bednami od lahví; podobně jako hlavní přednost Havlových her – dialogicky precizně vystavěný text, který je však potřeba umět načasovat. A to se Depresivním dětem zdaleka nepodařilo. (celý článek)

Zatímco islandská sopka Eyjafjöll chrlila do vzduchu hustý oblak prachu a otřásala tak nejen zemí ale i světovou ekonomikou, Praha se chvěla v dynamickém rytmu tanečního festivalu Česká taneční platforma. Tento ročník, stejně jako ty předešlé, organizovalo sdružení Tanec Praha. Alternativní divadelní prostory Ponec, NoD, Alt@ nebo Archa poskytly zázemí řadě českých tanečníků a performerů, kteří předvedli své taneční umění před českým i zahraničním publikem. (celý článek)

Letos přivezlo Divadlo v Dlouhé na českém jevišti dosud neuvedené jednoaktovky slavného autora poctivé frašky fin de siécle Georgese Feydeaua Dáváme děťátku klystýr! a „Kašlu na to!“, řekla Hortensie v režii umělecké vedoucí scény Hany Burešové Jednoaktovkám premiérovaným v Divadle v Dlouhé v překladu Romana Císaře se dostalo velmi vřelého ohlasu tuzemské kritiky. Hned úvodem se přiznám, že dnešní zhlédnuté představení Hany Burešové pro mě byla silně oddechová záležitost. (celý článek)

Reflektovat derniéru, respektive poslední představení dokonce po jeho oficiálním ukončení, je trochu zvláštní. Psát po roce nejrůznějších vesměs nadšených ohlasů o inscenaci, o níž už bylo napsáno a řečeno skoro vše a to i dvakrát, je možná nošením dříví do lesa. (celý článek)

Recenze úterního představení Joke Killers Adély Laštovkové Stodolové a dua SKUTR. (celý článek)

Na konci plzeňské verze festivalu Velká inventura jsem se sešel s Romanem Černíkem, pedagogem, divadelníkem a vedoucím plzeňského Johancentra, v kavárně El Café na Chodském náměstí. Abychom si oba dali čaj. A kromě čerstvých zážitků jsme probrali také Milana Knížáka, Marcela Fišera a Evrybáby. (celý článek)